Zajímavá kniha - Zrození kmenového vůdce

Včera večer jsem dočetla velmi zajímavou knihu Zrození kmenového vůdce od D.Logana, J.Kinga a H.Fischer-Wrighta.
Je to skvělá asociace na firmy, rozhodně doporučuji ji přečíst.
Člověk se dle knihy postupně propracovává čtyřmi stupni vývoje, ten poslední je optimální stav, jehož má dosáhnout.
Některé zajímavé postřehy:
" Když si takový člověk stěžuje, že nemá čas a že ostatní nejsou dost dobří (což jsou dva nejčastější nářky typické pro stupeň tři), vysvětlete mu, že si život zařídil tak, aby mu nikdo vlastně pomáhat nemohl." - s.137
"Veďte ho k poznání, že skutečnou moc nepředstavují znalosti, nýbrž síť vztahů a že moudrost má větší váhu než informace." -s.137
"Prozření začíná uvědoměním, že člověk nedosáhl toho, čeho si myslel, že dosáhl: vítězství, která považoval za kmenová, byla ve skutečnosti pouze osobní." - s.162
"...... kmenové úspěchy mají trvalý charakter a poskytují uspokojení všem." - s.163
"Do kmene přibírejte lidi, kteří sdílejí hodnoty, jež jsou součástí týmové strategie." - s.279
"Malá firma představuje kmen." - s.323
"Člověk vyjadřuje postoj "život je úžasný"..... Lidé na stupni pět tvoří stále se rozrůstající síť vztahů se všemi, jejichž hodnoty rezonují s jejich vlastními." -s. 326

Přeformuluji nyní některé myšlenky -  ve stupni jedna si člověk myslí, že život je na prd, ve stupni dva, že můj život stojí za prd, ve stupni tři, že já jsem úžasný. Ve stupni čtyři, že my jsme úžasní. Stupeň pět znamená, že život je úžasný....

Strašně ráda bych řekla, že jsme jako firma ve stupni pět. Nejsme, zatím je snad většina z nás ve stupni čtyři. Ti, co jsou pod stupněm čtyři, u nás nemohou pracovat.......

Respektující a provádějící učitel - můj pohled

Tento můj příspěvek začnu jakýmsi souhrnem mých zkušeností. Za svou pedagogickou éru jsem již poznala řadu učitelů.
Potkala jsem zástupkyni, která dusila učitele i žáky, její jekot byl slyšet o dvě patra výše. Měla pocit, že respekt získá tím, že nedá nikomu prostor vyjádřit svůj názor, bude stále zadávat úkoly, kontrolovat jejich plnění a trestat. Nebyla ani trochu kreativní a nedokázala odpustit, přiznat chybu, tolerovat, chápat. Její zaměstnání pro ni byla možnost, jak léčit své mindráky.
Potkala jsem učitele, o kterém studentky tvrdily, že stačí si vzít větší výstřih a mají jedničku jistou. Na youtube jsem našla video, kde ředitel líbá studentku na maturitním plese. Pak se ještě divil, že už ho nechtěli jako ředitele. Po několika letech se na aférku zapomnělo a on je opět ředitelem. 
Seznámila jsem se s učitelem, kterému vůbec nevadilo, že ho nikdo ve třídě nevnímá a na můj dotaz, co mu zaměstnání přináší, mi řekl, že peníze a nic jiného dělat nemůže. 
Na vlastní uši jsem slyšela učitelku na 1. stupni říkat své kolegyni, že děti nesnáší, ale má do důchodu ještě 10 let, tak to nějak vydrží. 
Stále se vracím k tomu samému, již 20 dlouhých let. Proboha, proč učí někdo, koho to nebaví? proč nám ničí děti a my to dopustíme? Proč to neřeší rodiče, ředitelé škol, zřizovatelé? 
Já vím, proč. Je tak strašně těžké se zbavit učitele, který je špatný. Mohu se o tom dlouze rozepsat, v souvislosti se soudy, které mně sdělily, že nemůžu dát výpověď ani učiteli, který nedorazil na maturity do práce, protože si pak zašel k doktorovi pro razítko.  
Ptáte se, jak to souvisí s nadpisem? Souvisí. Ti dobří učitelé totiž ví, jak učit. Umí být respektující a provádějící. Jsou nadšení, baví je jejich práce, mají rádi děti a studenty. Dokážou si vzpomenout, jací byli, když jim bylo -náct. Jsou empatičtí a tolerantní, v důležitých momentech se vžívají do role rodiče či žáka, a pak teprve situaci řeší. S přehledem, nadhledem, v klidu a profesionálně. Bez problémů uzpůsobí svou hodinu těm, co předmět milují a jde jim, těm, co jsou průměrní, ukáží cestu, jak se zlepšit, řádně je motivují a chválí, a hlavně - těm, co mají s předmětem problémy, pomohou se z potíží vyhrabat. Není naprosto žádné umění učit nadané a motivované žáky. To umí každý, sorry:)) Uměním je motivovat žáky, kteří jsou nějakým způsobem handicapováni či frustrováni působením předchozích "učitelů". 
Nenávidím z úst vyučujících věty typu - žák je hloupý, žák nic nedělá, žáka je třeba vyhodit, žákovi je třeba dát pětku, aby se zlepšil. Co je to proboha za nesmysl? Copak já v roli zaměstnavateli motivuji své zaměstnance tím, že jím říkám, že jsou neschopní, že jim vyhrožuji vyhazovem, sbírám jim peníze a křičím na ně? Takhle to přece nefunguje.
Jsem moc ráda, že u nás na škole máme učitele lepší, jiné. Doufám, že než začnou někoho soudit, vzpomenou si, jak oni trpěli v určitých předmětech, anebo si vybaví, jak šli jako rodiče se staženými půlkami (odpusťte mi tento obrat, ale jinak to neumím nazvat) na třídní schůzky, kde jim učitel říkal, jak je jejich potomek neklidný a nevzdělavatelný?
Ne každý se narodí jako génius. Já sama mám dvě děti. Miluji je nadevše, jsem vděčná, že jsou zdravé. Je mi úplně jedno, zda budou mít z matematiky jedničku nebo trojku. Jsem ráda, že se snaží, aby jedničku měly. Dokonce si myslím, že za tu snahu a hodiny strávené nad matematikou, by si to zasloužily. Ale to vím já, jak často se učíme a jak se ve škole děti snaží. Pan učitel to vědět nemůže, nebydlí s námi. Chci věřit tomu, že ve sborovně o mých dětech neříká, že jsou úplně blbé a nemají na škole co dělat. Bylo by mi to líto, kdyby tomu tak bylo. Protože on neví, co všechno je za námi. Nemůže vědět. Nemá čas se zeptat, co mé děti baví. Třeba neví, že má dcera hraje každý den na housle, chodí z orchestru nebo ze zpěvu v půl deváté večer, a pak se začíná učit. Neví, že mi doma pomáhá a stará se o spoustu věcí. Třeba kdyby si našel chvíli času a zeptat se, byla by dcera ráda. Nebo kdyby ji pochválil, že se už zlepšila. I když jen mírně.
Nejsem typ rodiče, který dětem vše povolí. Mé děti pomáhají slabším a nemocným, starají se o opuštěná zvířata, zdraví, pouští v MHD sednout těhotné a starší. Neříkám před nimi, že učitel nemá pravdu a vedu je k respektu k vyučujícím. Na druhou stranu je učím vyjádřit svůj názor, slušně a jasně, vychovávám je k tomu, aby se učily, protože se něco dozví, ne proto, aby měly hezké známky. Chci, aby je škola bavila a bylo to místo, kde se setkají s příjemnými lidmi, uzavřou přátelství mnohdy i na celý život. Jako rodič žádám, aby učili učitelé, kteří mají rádi svou práci a mají rádi děti, i když nejsou géniové.
A totéž žádám pro žáky a studenty naší školy.
Víc nechci, víc neočekávám.......
A závěrem omluvte, že tyto mé myšlenky byl neuspořádaný proud, ale nechci to nějak poopravovat, neboť to bylo tak nějak ze mě samé:))

Jak vybrat střední školu?

Nedávno mi volala kamarádka, byla vyplašená a ubrečená. Takovou ji fakt neznám, tak jsem se zeptal, co se děje? Čekal jsem, že ji někdo umřel, přišla o práci či se rozvádí, ale jak ji znám, kvůli poslednímu důvodu by fakt nebrečela. Po chvíli konverzace  to z ní konečně vypadlo. Obrátila se na mě jako na odborníka v oblasti školství, podle ní tomu opravdu rozumím, jelikož jsem dost ješitný, tak jsem jí to ani nevymlouval. Hledá pro dceru střední školu a je to složitější úkol, než najít novou kabelku, pravila. Tak jsem se trochu zamyslel a pokusil jsem se jí dát pár rad, jak najít správnou školu. Jelikož je to poslušná kamarádka, kladla moje otázky ředitelům škol. Tak se s Vámi musím podělit, o to jak to dopadlo:

1. Kolik žáků mají ve třídě. Normální počet (32-34), kamarádka málem spadla ze židle. Jelikož si myslela, že normální počet je 25. Chyba..

2. Paní ředitelko, máte e-learning? Ano, používáme učebnice. Vy ještě používáte učebnice, v tom okamžiku schovala tablet zpátky do kabelky.

3. Mají žáci  možnost výběru seminářů od 1. ročníku?? Bohužel, nemáme na to peníze.  Aha, vy na to nemáte mzdové prostředky, že bych Vám snad poslala sponzorský dar?

4. Kolik skupin máte ve výuce cizích jazyků? Na jazyky přece není nutné dělit děti. Ale moje dcera umí anglicky..To si myslíte Vy, odpověděla ředitelka.

5. Jezdíte se žáky do zahraničí? Tak jsem byla ujištěna, že jsem blázen. Kdo prý chce dobrovolně do kriminálu..

6. Naleznu na webových stránkách seznam vyučujících? Máme tam číslo na spojovatelku, která Vám přepojí. A když zapomenu jméno vyučujícího, tak se asi nedovolám.

7. Můžeme se přijít podívat na výuku? Samozřejmě, kdy otevřených dveří jsou vypsány na prosinec od 17-19 hodin. Tak jsem se zamyslela, jestli mají výuku tak dlouho večer nebo si snad půjdu prohlédnout ty učebnice..

V neděli odpoledne jsem se s kamarádkou sešel v kavárně a položila ty samé otázky mě. A jak zněly moje odpovědi?

1. Počet žáků ve třídě musí být maximálně 25. A důvod?? Pracujete individuálně s každým žákem, máte na to totiž čas. 

2. E-learning? No jasně, obsahuje výuková videa, pracovní listy, prezentace, on-line testy. Učebnice? to už nemáme dávno.

3. Semináře máme od 1. do 4. ročníku, v maturitním ročníku už mají studenti pouze maturitní předměty.

4. DO jazykových skupin jsou žáci děleni dle úrovně a to na 3 stupně.

5. Každoročně uskutečňujeme několik zahraničních výjezdů, nejdále jsem byly v Kanadě.

6. Kromě seznamu vyučujících na webových stránkách, tam nalezneš i dokumenty, výroční zprávu a spoustu užitečných odkazů.

7. DODéčka? jasně, každý den...

Dopili jsem kafe, kamarádka si zapálila cigaretu a pravila: "na tu vaši školu nemám peníze", tak jsem se pousmál a pravil: "měsíční školné na naší škole nestojí zdaleka tolik, jako tvé kabelky". Malá rada na závěr. Investice do kabelky či drahých bot jsou fajn, ale investovat do vzdělání vašich dětí se Vám vrátí. Boty a kabelky vyjdou z módy, ale vědomosti a schopnosti ne. 

Tak zase příště. Budeme řešit, z čeho maturovat.