Školy jako nedobytné pevnosti

Včera jsem obdržela mail s informací, že Česká školní inspekce provádí bleskové šetření na zabezpečení škol. Předevčírem mi kamarádka říkala, že rodičům zakázali na jedné základní škole vstup do budovy a děti (včetně těch malých) prohlíží ráno školník, který rozhodne, zda dítě do školy patří a bude vpuštěno do budovy či nikoli.
Moje dcera, která je v 1. třídě, mi říkala, že v jídelně, kde se naši žáci stravují, jim říkali, že v okolí řádí zlí lidé a musí mít cedulky. Také mi řekla, že na obědy nechce chodit, protože se bojí. Večer pak nechtěla sama na záchod, protože má strach, že ti zlí lidé jsou i u nás doma.
Chápu, že incident ve Žďáru mnoho lidí vyděsil a Ministerstvo musí vykázat nějakou akci. Je mi velmi líto zmařeného života mladého člověka, který notabene bránil svou spolužačku. Ani v nejčernějším snu se nedokážu vžít do pocitů rodičů, kteří přijdou o dítě.
O své děti mám samozřejmě také strach. Stejně jako o žáky naší školy. Varujeme je před možnými nástrahami. Přesto si myslím, že nic nevyřešíme tím, že ze škol uděláme nedobytné pevnosti. Pak totiž vypadá paradoxně uzavřená a uzamčená škola, kam se nikdo nemá šanci dostat, a štítek nad jejich dveřmi s nápisem Rodiče vítáni či Otevřená škola.
Také si myslím, že pravděpodobnost, že mi dítě zabijí ve škole, je daleko menší, než pravděpodobnost, že ho na přechodu srazí opilý frajer v silném autě. Též si nemyslím, že něco vyřeší opatření typu zavření všech schizofreniků do nějakých pavilónů. A propos - mám přátele, kteří touto záludnou chorobou trpí, léčí se, chodí do práce, většina lidí to o nich neví a ani to na nich nepozná. Stejně tak mám přátele, kteří se léčí s rakovinou. Obě jsou to nemoci zákeřné a vstupující do našich životů bez pozvání.
Nechci zde ale rozebírat to, co bylo již zmíněno x-krát předtím. Snad je i jasné, že pokud by někdo ublížil mým dětem, žádám pro dotyčného trest smrti a možná bych byla rychlejší než justice a vykonala rozsudek sama. O tom se tu bavit nechci, protože takhle smýšlí každý rodič.
Chci spíše poukázat na to, zda některá současná opatření nejsou přehnaná, zda nevyvolávají paniku a strach u těch nejmenších dětí, kterým se těžko vysvětluje, co se ve Žďáru stalo.
Rodičům zabitého studenta tato opatření nepomohou. Nepomůže jim vlastně nic a nikdo, půjdou dlouhou cestu a jejich život bude jiný a bohužel horší, čas to nezahojí a dovolím si říct, že ani nezmírní jejich bolest.
Komu tedy těmito opatřeními pomůžeme? Určitě tím pomůžeme výrobcům různých zabezpečovacích zařízení (v minulém týdnu mně přišlo zhruba 40 nabídek) a pak také určitým orgánům, které si myslí, že vydáním rozhodnutí typu Zabezpečte lépe školy! to mají z krku a udělali vše, co mohli. Tečka... Prostě zareagovali rychle, mohou si to napsat na webovky a do tisku. A je to!!! Situace je pod kontrolou. Jenže dále neřeší další věci - co to bude školy, děti a rodiče stát... A tím nemyslím finanční náklady, protože nabídky, které mi přichází, jsou opravdu "výhodné". Myslím tím psychické následky. Ustrašené děti, učitelé i jejich rodiče.
V této panice pak říkáme našim dětem - do ničeho se nepleť, nikam s nikým nechoď, nikomu neotevírej, s nikým nemluv... Já tohle pro mé děti nechci. Já chci, aby se pletli do nespravedlnosti, aby pomohli slepému nebo staršímu přes ulici, aby otevřeli, když za dveřmi bude někdo, kdo potřebuje pomoc, aby pozdravili všechny, které potkají na chodbě školy, protože pozdravit a usmát se je hezké a zlepšuje to celý den. Já chci i přes varování hygieniků, aby moje dítě, když najde opuštěné zvíře, mě zavolalo nebo ho přineslo domů. Já prostě chci, aby mi děti říkali, co se děje kolem nich, co koho trápí, kdo se jim s čím svěřil, aby pomáhali svému okolí.
I přesto, že se mezi nadacemi najdou zloději, já přesto chci, aby moje děti obětovali část svého kapesného (byť není velké) na dobročinné účely.
Ale to jsem odbočila od tématu. Takže zpět. Já chci, abych se jako rodič dostala do školy mého dítěte, mohla promluvit s jeho učiteli a spolužáky, aniž bych musela překonávat deset zvonků, dva alarmy a školníka. A jako ředitelka chci, aby se za mnou kdykoli dostali rodiče mých žáků i žáci samotní. U nás v ředitelně mám stále otevřené dveře. Odejdu, nezamykám, nechávám tam kabelku, všechny věci... Asi jsem naivní, ale za 5 let se mi nic neztratilo. Mám důvěru v lidi, kterými jsem obklopena. Možná, že ke mně jednou někdo vtrhne a zabije mě. Jedno z jakých pohnutek. Ale na to nemůžu myslet, protože jinak bych musela sebe a mé děti zabarikádovat doma a udělat pevnost z domova. Pak budeme v totálním bezpečí. Za cenu ztráty rozumu.