Jak učitelky vychovávají své děti

Mám dvě dcery a nadevše je miluji. Jsem ovšem učitelka, což není jen povolání, ale zejména diagnóza. Z tohoto důvodu jsem u té starší řešila přes rok její docházku do školky, poté jsem dva roky hledala vhodnou základní školu a nyní trávím již rok hledáním osmiletého gymnázia. Jako správná učitelka kladu na tzv. DOD (pro neučitele - Den otevřených dveří) záludné otázky, týkající se aprobace jazykářů, napadám počty přijatých na VŠ, ptám se na učebnice, komentuji přídavná jména typu "prestižní", "individuální" a " komunikativní". Všude jsou ze mě nadšeni a řadí si mě do seznamu potencionálních problematických rodičů. Na několik škol jsem psala i všetečné dotazy mailem a na některých mě asi přeřadili do SPAMu, neboť mi již neodpovídají. Je pravda, že člověk na základě komunikace s učiteli a ředitelem časti hned pozná, zda se jedná o státní školu, jistou dotačními příspěvky, či o školu soukromou, hladovou po každém jedinci, který přinese dotace a v lepších případech i školné.
Moje dcera se mnou do škol odmítá chodit, prý jí to jednou stačilo a ráda by někde studovala. Několikrát mě žádala, abych si při komunikaci změnila jméno. Vůbec to se mnou nemá jednoduché. Ač mám totální hudební hluch, začala jsem s ní sveřepě docházet do hodit houslí na Základní umělecké škole. Když doma cvičí, sedím u ní a tvářím se, že tomu rozumím. Ona ví, že ne, ale tolerujeme mě. Tedy do okamžiku, než se ji snažím opravovat. To potom občas narazím na tvrdý odpor.
Moje snaha připravit ji co nejlépe na přijímací zkoušky znamená stažené příklady testů za několik let nazpět a příšerné obtěžování tím, že za ní stále běhám s nějakými papíry a dotazy:" Co dneska? Máš chuť na matematiku?" nebo "Bavily by Tě večer obecné studijní předpoklady?". Co asi čekám za odpověď? Nadšeného "Ano" se samozřejmě nedočkám. Je narozdíl ode mě normální a nechce být učitelkou.
Mám stále pocit, že se jí věnuji málo. Z tohoto důvodu ji často obtěžuji návrhy na hraní intelektuálních her a "zábavných" IQ testů. Stále si ještě myslím, že mi za to jedou poděkuje, i když si za svým názorem již tak pevně nestojím.
Vím, že ostatní děti nechodí do školy nastydlé a nemají v sobě tak hrozný (vypěstovaný) pocit zodpovědnosti jako moje Kája Mia.
K tomu je třeba ještě dodat, že mám dceru, která je členkou Mensy a ve škole (česko-anglické) nemá nejmenší problém. Má složenou zkoušku z angličtiny (KET) a je dle sdělení jejích učitelů nejlepší ze třídy. Nedovedu si představit, že by na tom byla jinak. Že by nebyla tak nadaná, tak vnímavá a vzdělavatelná? To by se ze mě asi už dávno pomátla.
S nastupující pubertou se občas i pohádáme, protože po ni často chci, aby pochopila věci, které patří do života dospělých. Jindy ale chci, aby se chovala jako typické dítě. Prostě, jak jsem již řekla, nemá to se mnou jednoduché.
Přesto bych chtěla, aby věděla, že ač jsem učitelka a máme naprosto nestandardní rodinu, je pro mě to nejcennější co mám. Za každou chvíli, co jsem s ní, jsem jí vděčná.

Jsem ráda, že nejsem ministrem

Jsem velmi ráda, že nejsem ministrem školství.

Bartošová ministrem...........BLBOST!!!!!!!!

 Když si představím, kolik bych toho musela vymyslet a hned zase z mých nápadů zamítnout, co všechno by mi prováděla EU s penězi z fondů, jak by mě popotahovali kvůli náměstkům, že bych musela vysvětlovat mé ničím nepodložené úvahy o testování čehokoli čímkoli a kdykoli (tedy vlastně pořád), tak to bych nechtěla.
To já raději zůstanu ředitelkou školy a budu řešit takové přízemní starosti, jako například z čeho financovat těch 89 tisíc, co nás zase budou stát státní maturity, jak vyplnit tisící průzkum zadaný MŠMT soukromé firmě ohledně kvality spolupráce s CERMATem, jak evaluovat a autoevaluovat, jak získat žáky, jak řešit jejich osobní problémy apod. To raději vážně budu i nadále trávit 70% mého času vyplňováním dotazníků a výkazů, abych splnila vše, co ode mě očekává ministerstvo, inspekce školní, inspekce ministerstva sociálních věcí, inspekce BOZP a PO, dále pak inspekce životního prostředí, UIV, NIDV a desítky dalších institucí. Ve zbylém čase si pak ráda pročtu nové vyhlášky a zapláču nad normativy.
Mezitím se ovšem stihnu dále vzdělávat v různých oblastech, zúčastním se zajímavých konferencí a nezapomenu na pečlivou přípravu mých hodin francouzštiny. Jelikož jsem pro moderní formy vzdělávání, mezi vyplňováním monitorovacích zpráv a řešením neomluvené absence žáků stihnu ještě připravit hodinu na interaktivní tabuli, dám materiály na e-learning, pokusím se vysvětlit jedné mamince, že bude lepší se zeptat na známku syna z matematiky přímo jeho vyučujícího, zaktualizuji webové stránky, popovídám si s kolegy o jejich starostech a radostech. Protože mi zbývá spousta volného času, což bych jako ministr nikdy neměla, vyřeším s pronajímatelem prostor ucpaný dívčí záchod, ze studentské kopírky vytáhnu zaseklý papír, proberu se studenty maturitní ples, slíbím jednomu tatínkovi, že se podívám, proč jeho dítko dostalo od třídního učitele před dvěma měsíci neomluvenou hodinu (samozřejmě se mu omluvím, že mu to nemohu říci ihned), odpovím na třicet důležitých mailů, dalších šedesát si zařadím pod štítek Nabídky, kdyby se někdy hodily. Hned poté, co si kolem třetí odpoledne poprvé odskočím na toaletu, což mi ovšem přijde jako ztráta času, se sejdu s vedoucími sekcí, pak zaplatím faktury, omluvným dopisem vyzvu rodiče žáků, kteří nemají zaplacené školné, zda by tak nemohli učinit, pomohu jednomu chlapci najít jeho nabíječku na notebook, a protože jsem matka dvou dcer, zkusím zavolat domů, co je nového a jak se měly ve školce a ve škole.
Jsem moc ráda, že nejsem ministr, protože takhle začnu v půl páté provozní poradu a již kolem sedmé hodiny se mohu vydat na cestu domů. Nesmím si ale zapomenout vzít s sebou neopravené písemné práce a podívat se večer na webové stránky MŠMT. Třeba ty peníze z EU dostaneme.............